Trocha historie
Enkláva Martinových bud, jedna z nejstarších v Krkonoších, byla založena kolem roku 1642, uprchlíky před nebezpečím třicetileté války na jižním svahu Vysokého kola v Pohraničním hřbetu, v horní části Martinova dolu. Obnovena byla jako hospodářská bouda k provozování budního hospodářství. Krausebudští poddaní sem na poměrně bohatou louku kolem prameniště Martinova potoka vyháněli panský dobytek. Za rok této obnovy lze považovat rok 1795, kdy objekty na pozemku Jilemnické vrchnosti postavil jako letní boudu Martin Erlebach z Krausových bud. Měl povoleno (1830) chovat 44 kusů hovězího dobytka a 6 koz. Pást mohl na svazích Vysokého kola až k hranicím Vrchlabského panství. Na enklávě stály 3 boudy, Stará a Nová Martinova bouda a východně od nich Rennerova, nebo také Wanzerlova bouda s 18 kravami a 3 kozami. Od roku 1849 v Martinově boudě hospodařil Václav Lauer a po jeho smrti v roce 1879 ji převzal jeho syn Johan. Ten Novou Martinovu boudu v roce 1879 přestavěl na skromný ubytovací hostinec. Dvě zbývající menší boudy nechala v roce 1901 vrchnost zbourat, aby se omezila škodlivá pastva dobytka a pastviny mohly být znovu osázeny klečí. V roce 1900 postihlo budaře neštěstí, když mu ve vánici na hřebenech zmrzli jeho desetiletý a čtrnáctiletý syn.
Koncem 19. století byla J. Bucharem, řídícím učitelem a propagátorem Krkonoš pod boudou založena se svolením vrchnosti botanická zahrádka s krkonošskou květenou, která byla v době své existence opravdovou krkonošskou atrakcí. Někde bývá uveden rok 1906. Byla situována na jižním svahu pod Martinovkou a její přibližná rozloha byla téměř neuvěřitelných 10.000 metrů čtverečních. Jednotlivé záhony byly obdélné, či kulaté 1x1,5m. Je znám seznam cca 30 pěstovaných druhů. Celkový počet byl však 45 – 50 ve 2.800 až 3.000 exemplářích.
Jakkoliv je nezpochybnitelné, že Jan Buchar byl hlavním zakladatelem botanické zahrádky, je to právě on, kdo byl v roce 1907 kritizován za špatný výběr rostlin. Jsou známa i další jména tvůrců zahrádky z nichž asi nejslavnějším je hrabě Jan Harrach. Oba jmenovaní byli také u zrodu předchůdkyně zahrádky, která se nacházela počínaje rokem 1902 v lokalitě poblíž Labské boudy.
Zahrádka žel bohu během světové války zpustla a byla obnovena až v roce 1930 přičiněním botanika, universitního profesora Karla Kaviny, který sem často zajížděl.
V současné době jsou partie původní zahrady pro veřejnost nepřístupné a nabídka současného nájemce Martinovy boudy na spolupráci při aktivitě vedoucí k alespoň částečné, komorní obnově botanické zahrádky se u příslušného odboru správy Krkonošského národního parku nesetkává s porozuměním.
Začátkem roku 1912 si boudu pronajal zkušený hoteliér Otakar Hloušek z Nové Paky. Rozšířil ji a upravil 14 pokojů, z nich 5 vytápěných. Po něm v roce 1925 převzal boudu Ferdinand Nejedlý a pak rodina Lingnerova. Bouda byla již od konce války majetkem státu, do jehož rukou se dostala při pozemkové reformě v roce 1921. Stala se oblíbeným místem pobytu významných českých osobností, mimo zmíněného universitního profesora Kaviny i zoologa doc. Dr. J. Obenbergera, malířů Pravoslava Kotíka, Cíny Jelínka, Jaroslava Skrbka a dalších.
Po okupaci v roce 1938 převzali boudu, která v té době měla k dispozici 55 lůžek, bratři Hollmannové z Jeleních bud. Asi od roku 1942 až do konce války ji využívali k rekreaci příslušníci německého letectva. Po osvobození ji převzal opět československý stát a působili tu čeští správci.
V interiérech, ale především v romantickém okolí Martinovky byly natočeny mimo řady dokumentárních pořadů také záběry pro slavné filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku, či Sněženky a Machři. Přes Martinovu boudu vedla trasa slavného závodu s tragickým koncem, při kterém v roce 1913 zahynuli Hanč s Vrbatou. K novodobým zajímavostem Martinovky patří skutečnost, že zde strávila rané dětství světoznámá tenistka Martina Navrátilová, která své křestní jméno dostala právě po Martinově boudě.
|
